Cestovní deník Rumunsko 2007
/ aneb divočinou krok po kroku... :-) /
Čtvrtek 24. května 2007
Po týdnech
usilovných příprav jsme se ráno s Liborem sešli na benzínové pumpě OMV
v Brně a snad z nás už spadla ta před cestovní horečka a můžeme tedy směle
vyrazit! V Bratislavě tankujeme plné nádrže u obou aut a vyrážíme směr
Budapešť a dále na maďarsko-rumunský hraniční přechod Artánd-Bors nedaleko
Oradei. Cesta příjemně utíkala i v tom téměř třiceti stupňovém vedru,
nedaleko hranic jsme si udělali přestávku na trochu jídla a kávu. Pozorujeme
zde krásného samce žluvy hajní, co chvíli se objeví, zřejmě zde
v porostech akátů, olší a ostatních listnáčů někde hnízdí. Pokoušíme se mezi
pitím kávy hnízdo najít, ale marně. Dnes jsme tedy tak umně spletený košíček
v koncových větvičkách stromu nenašli…
__________________________________________________________________________________________
Jet dvěma auty se mi
zdálo zbytečné, ale nakonec jsem se přesvědčil, že to byla správná volba,
protože jsme měli jednak hodně věcí a také Libor apeloval tím, že kdyby se
nám s jedním autem něco stalo, máme pořád druhým autem jak se tam odtud
dostat-třeba i na laně. Navíc jsme dvě auta ocenili i při samotném
cestování, měli jsme všechny své věci pod kontrolou a batohy s fotoaparáty
pěkně po ruce na sedadle spolujezdce, takže jsme mohli kdykoliv zastavit a
fotografovat, čehož jsme velmi hojně využívali
J. Velmi obdobně tomu bylo i se
spaním, přece jen jsme byli na cestě skoro deset dní a to už člověk
potřebuje nějaké pohodlí.
__________________________________________________________________________________________
Hranice už dnes zaplať
Bůh nejsou to, co to bývaly. S pasem v ruce téměř bez zastavení projíždíme
kolem pasováků a stavíme u směnárny vyměnit nějaké peníze. Ještě musíme
koupit rumunskou podobu dálniční známky a můžeme vyrazit. Když už je
k večeru a máme za sebou téměř 950 kilometrů, rádi bychom ještě alespoň
kousek popojeli. Jenže v zápětí přichází pořádné rozčarování. Liborovo
Subaru odmítá jet dál. Jen škytá a nejede. No to je tedy nadělení. Asi
hodinu se snažíme závadu odstranit a když už se zdá, že je vše v pořádku,
popojíždíme sotva pár set metrů a vše se opakuje. Autu se prostě s námi
nechce. Přespáváme na benzínové pumpě. Ještě nám dobrou noc z nedalekého
nepoužívaného parkoviště přejí kulíci říční, kteří zde mezi kamínky
mají zcela určitě své hnízdo…
H.
Snad ještě pár slov, co
tomuhle "výletu" předcházelo...
Honzík se
cestováním živí, takže to neřeší - popadne tašky a jede se ! :-) To u mě je
to malinko složitější, na vícedenních cestách jsem už nebyl dobrých patnáct
let a ani cestovní výbava už není z nejmodernějších...
Takže když mi tuhle
cestu Honzík navrhnul už na jelení říji, moc jsem nad tím nepřemýšlel a
kývnul. Ale jak se blížilo jaro, docházelo mi, že to ten drak snad myslel
vážně a začal mi běhat (zatím jen) mrazík po zádech... Pomalu jsem si sháněl
nějaké ty informace o Rumunsku a při jejich studiu a poslechu vyprávění
ostřílených cestovatelů mi už po zádech běhal pořádný "samec"... Nicméně
cesta lákala a tak jsem se uklidňoval slogany jako že "odvážnému štěstí
přeje", "nic se nejí tak horké, jak se to uvaří" ( což stejně nepomáhalo...
) a průběžně se chystal na cestu. Vypracoval jsem si podrobný seznam věcí,
které bych snad někdy mohl potřebovat ale brzy jsem zjistil, že bych musel
jet nejmíň prodlouženou nákladní Avií... Nicméně i po silné redukci výbavy,
výstroje a výzbroje mi v po střechu zaplněném kombíku stěží zůstaly jen dvě
volná sedadla - pro mě a pro batoh s foťáčky...
V onen den D jsem tedy
nad ránem vyrazil směr Brno, užil si mlhy, vystál dvě nehody a s menším
zpožděním ( tak hodiny a půl ) dorazil na místo srazu. / To, že už Honza asi
chvíli čeká, dokazoval vyšlapaný kruh v zámkové dlažbě... ;-) / Jedna věc
mě ale uklidnila a to ta, že Honzík přijel ve zbrusu novém "turbodieselovém
embéčku" kombi ! Pookřál jsem a říkal si, že kdyby to tam bylo skutečně
takový peklo, přijel by nějakou starou "vránou" a neriskoval rodinný majetek
!
Druhá věc mě ale naopak mírně znejistěla - totiž to, že v autě skoro nic
neměl ! Nechtěl jsem se hloupě vyptávat a tak jsem nechal věcem volný
průběh...
Cestou jsme se ještě
stavěli na pumpě v Břeclavi na posledního tuzemského "turka". Seděl tam s
námi ještě Honzův kolega - veliký, dobromyslný "kamioňák", který se mě
zeptal po kolikáté do Rumun jedu ? Odpověděl jsem po pravdě. Smutně se na mě
podíval a pokýval hlavou s takovým výrazem, že jsem se měl, v rámci pudu
sebezáchovy, chuť hned vrátit... Pak jsem (už po několikáté) slyšel, že hned
za rumunskou hranicí je velikánská cedule s nápisem : "Vítejte v Jurském
parku"... a že bez újmy na zdraví či majetku se vrací jen ti nejotrlejší a
to ještě jenom někdy... ;-)
__________________________________________________________________________________________
Po
přejetí rumunské hranice jsem sice žádnou výstražnou ceduli s "Jurským
parkem" nenašel, jen spokojeně a poťouchle se šklebícího Honzíka... Jeden z
balvanů mi spadl ze srdce a začal jsem se také spokojeně usmívat ! A ten
úsměv mě vydržel přesně do té doby, než jsem po zakoupení kuponu na rumunské
silnice sedl do auta a otočil klíčkem v zapalování... První co mě napadlo
bylo to, že to nemůže být ani trochu spravedlivé, aby pro mě cesta skončila
dřív, než pořádně začala... :-(
L.
TIP !
zastavíte-li chvíli s myší nad libovolným obrázkem, zobrazí se vám k němu
krátký doprovodný text...
|
