Malé zamyšlení o ostrosti fotografií a o jedné krásné knížce...
Kromě fotografování mám ještě hrozně moc rád knihy o fotografii a tak ke všem možným i nemožným příležitostem
schraňuju knihy s touto tématikou a jsem opravdu moc rád, že jsem majitelem několika opravdových knižních pokladů. Umožňují mi prostřednictvím svých fotografií rozšířit si vědomosti nejen o fotografovaných objektech, ale i fotografii samotné, což je, alespoň podle mého názoru pro fotografa nesmírně důležité, protože vidím, jak to dělají ostatní, co všechno už bylo ve fotografii vytvořeno a nutí mne to přemýšlet i o tom, jakým směrem se dát, do čeho se pustit a o čem vědět, že na to nemám prostředky, techniku, dostatek času a také to dokáže člověku samotnému o sobě přemýšlet o tom, čeho reálně je a čeho není schopen ve své tvorbě dosáhnout.
Některé knihy jsou fascinující sbírkou výborných fotografií a učebnicí zároveň, k některým z nich se vracím častěji, na některé čas od času padne knihovnický prach, ale rád mám všechny stejně, některé mi připomenou i příležitost, jak jsem k té které z těch knih přišel a uvědomuji si v tom okamžiku, jak ten čas letí.
Tou zatím poslední, kterou jsem získal do své sbírky, (a o které vám chci dnes napsat) je kniha z edice české verze časopisu National geographic a jmenuje se Očima National geographic. Teda řeknu vám, že už mi dlouho tak nic ve fotografii nezamotalo hlavou jako právě tato zmiňovaná kniha. Nejen, že je přímo nabita nádhernými fotografiemi ze všech koutů světa i žánrů, ale její největší kouzlo stkví podle mého názoru v tom, jaké je složení jejích fotografií. Při prvním prolistování knihy si automaticky začnete klást otázku, jak je možné, že takové snímky, které jsou mnohdy totálně neostré, tmavé a jen zcela zdánlivě bez námětu a hlubší vypovídající hodnoty mohou patřit ke klenotům krále mezi geografickými časopisy světa. Teprve při velmi podrobném a pečlivém prostudování jednotlivých fotografií pochopíme jejich zdánlivou, přitom velmi pečlivě naplánovanou a mistrovsky zvládnutou neostrost, tmavá místa na fotografiích dostanou své tvary a obrysy a celá fotografie nám beze slov dokáže odvyprávět svůj příběh.
Troufám si říci, že jsme mnozí přesvědčeni, že vše musí být ostré, zvláště v éře digitální fotografie se jakákoliv neostrost bere téměř jako přinejmenším špatná práce na PC, ale věřte mi, že po "přečtení" této knihy změníte názor. Pokud už nyní nepatříte k jejím šťastným majitelům, z nichž mi mnozí možná dáte za pravdu, máte třeba o důvod víc, svěřit se Ježíškovi se svým přáním pod stromeček...
Na úplný závěr mi dovolte, abych volně ocitoval slova jednoho mladého, přesto velmi uznávaného švédského fotografa přírody Mattiase Kluma: "Období, kdy jsem si myslel, že na mých fotografiích musí být všechno ostré, už je zaplať bůh za mnou a na štěstí netrvalo ani příliš dlouho."
Krásné fotografické léto plné fotografií právě podle vašich představ vám všem přeje váš Jan Veber

